škola, která se nestydí za to, že bývá nazývána vesnickou

Víte že...

Odjakživa jsem byl nepřítelem marného naříkání a kvílení, přesvědčen jsa, že jenom pilná práce a snažení kupředu pomůže. (Karel Havlíček Borovský)

Na vlastním písečku

Městská knihovna Tábor ve spolupráci s VOŠ a SZeš Tábor, Botanickou zahradou a spolkem Květel připravila letos literární soutěž Na vlastním písečku aneb suchomilné rostliny v botanické zahradě. Soutěžilo se v šesti kategoriích a naši deváťáci se také zúčastnili. Vybrali jsme šest nejlepších prací a zaslali organizátorům. Velice nás potěšilo, když se dvě práce umístily na předních místech. Ve své kategorii zvítězila Aneta Orlová a druhé místo patří Janě Tině Kořené. Děvčatům moc gratulujeme. A nyní se už vydejme na pouť s vítěznou jukou Mukou.

Jak šla juka do světa

Byla jednou jedna starší květina juka vláknitá. Jmenovala se Kuka. Měla spoustu přátel, kteří vypadali stejně jako ona. Jelikož byla stará, měřila jeden metr. Vypadala nádherně a žila před obrovskou krychlí, v níž bydleli lidé, kteří se o ni starali. Vždy na konci června rozkvétala. Její listy byly mohutné a v mládí měla obrovskou sílu. Teď už to ale nebylo tak jako dříve. Na jaře ke Kuce přišel muž, který ji vždy obdivoval. Říkal, že se mu líbí nejvíce ze všech květin. Klekl si na kolena a chvilku něco vedle Kuky dělal. Ta však neviděla co. Po zimě byla zesláblá a unavená. Zavřela oči a usnula. Spala dlouho. Když se probudila, cítila vedle sebe život. Ohnula se a uviděla sebe. Chvilku tomu nemohla uvěřit. Pak si uvědomila, že je to další juka. Byla ale malá. Ihned se do ní zamilovala. Pojmenovala ji Muka. Ta rostla jako z vody, i když tu zrovna moc rády juky neměly. Muka vyrůstala a Kuka stárla. I přes svůj věk učila malou květinku všechno, co uměla. Jednoho dne už nemohla dál žít. Uschla. Muka si řekla, že bez své babičky nemá cenu zůstávat, a proto se rozhodla, že se vydá do světa.
V noci vyšla. Otevřela si vrátka, ohlédla se a vděčně se usmála. Pak pronesla tichým hláskem: ,,Díky za všechno.“ Došla na konec města, posadila se a chvilku odpočívala. Nebyla zvyklá chodit. Na chvilku si zdřímla. Když se začalo rozednívat, vzbudila se a protáhla si listy. Pokračovala v cestě několik dní i nocí, deštivých i slunečných, až došla do cizí vesnice. Rozhlédla se okolo sebe a uviděla nádhernou obrovskou zahradu. Šla blíž a hned u plotu spatřila rostlinu, která ji zaujala. „Ahoj,“ řekla rostlina, „já jsem hvozdík písečný český a tohle je třapatkovka nachová. Říkají nám Metodík a Mapatka. Jak se jmenuješ ty?“ Muka také pozdravila a vysvětlila, co je zač a jak se tady objevila. Chvilku si povídali a docela si rozuměli. Řekli si všechno, co doposud zažili. Všichni tři se shodli na tom, že jim to nestačí. Chtěli by prožít jiné zážitky než ty, které měli jen jako výhled z místa, kde bydleli. Muka jim nabídla, ať se přidají k ní. Metodík i Mapatka souhlasili. A tak se v noci téhož dne vydali na cestu. Cesta ubíhala rychleji, než když šla jedna rostlinka sama. Mluvili o tom, co by chtěli zažít. Muka si přála mít někoho, o koho by se mohla starat, jako měla její babička. Vzpomínka na Kuku ji zabolela. Bylo to ale jen na chvilku, protože začal mluvit Metodík. Ten si přál být namalovaný na obrázku a zdobit něčí dům. Mapatka zase chtěla léčit lidi. Nikdo z lidí to nevěděl, ale ona v sobě léčivé účinky cítila. Doufali, že se jim to jednou splní. Zase šli několik dní i nocí. Jednoho dne došli do malé vesničky v horách. Tam se posadili před malou dřevěnou chatou a chvilku odpočívali.
,,Zdravím!“ ozvalo se jim za zády. Všichni tři se naráz otočili a vzhlédli vzhůru. ,,Ahoj,“ odpověděla Muka. ,,Já jsem netřesk skalní, „pokračovala neznámá květina s rozzářeným úsměvem a červeně skvrnitými listy, „moje jméno je Metřesk. A kdo jste Vy?“ Líbila se jim. Dál pokračovala Muka a představila jak sebe, tak své kamarády. Chvilku si povídali a pak uznali, že by měli jít dál.
„Měj se tu hezky,“ usmála se na Metřeska Mapatka. „Kam vlastně jdete?“ zeptal se narychlo Metřesk. Metodík, aniž by se ohlédl, odpověděl a rozešel se. Metřesk zavolal, že půjde s nimi. Tři květiny náhle zastavily a pohlédly na sebe. Domluvily se na tom, že s nimi jít může. Vyzvaly ho, aby se připojil. Bylo na něm vidět, jak je šťastný a vděčný. Poděkoval jim a svěřil se jim se svým snem. Vždy si prý přál bydlet mezi dalšími rostlinami. Šli opět několik dní a nocí.
Cesta ubíhala rychleji, když byli čtyři. Zpívali, smáli se, běhali, odpočívali a dobře se bavili. Muka si jednoho večera uvědomila, že je má ráda. V tu chvíli se rozpršelo. Bylo to dobře, protože poslední dny svítilo jen slunce. Chvilku zůstali ležet a užívali si deště. Začalo přidávat a přidávat. Už to nemohli vydržet. Zvedli se a šli se schovat pod velký strom. Ten jim připadal jako mrakodrap. Dobíhali do úkrytu. Posadili se. Byla tma. Slyšeli vzlykání. Trhli sebou a otočili se. Spatřili stín neznámé květiny. ,,Dobrý den!“ řekla malá silueta rostlinky. „Kdo jsi? Co tady děláš? A proč pláčeš?“ zeptal se Metřesk. ,,Víte, oni,“ popotáhla a pokračovala, „ oni mě vyhodili, mí lidé. Byla jsem vysazená, abych jim dávala své jedlé plody. Tak jsem taky činila. A pak, vyhnali mě. Jsem opuncie mexická. Moje jméno je Mopuncie. Všichni mi říkají Mopi. A kdo jste Vy?“ Všichni jí postupně odpověděli. Na nic nečekali a vzali malý kaktus mezi sebe. Celou noc přečkali pod stromem. Ráno se vydali znovu na cestu. Mopi jim dopověděla svůj příběh. Přišla až z tropických krajů. Chtěla by v budoucnosti dělat to, co dělala doposud. Nikdo z pěti rostlin si později neuvědomoval, že jdou. Zpívali nové písničky, které je učil kaktus.
Došli na louku. Byl tam zmatek. Muka poznala, že se staví nová betonová krychle. Šli blíž. Pak je spatřil člověk v bílém oděvu. Náhle slyšeli hlas. Ten vykřikoval: ,,Dobrý Bože! Vydržte tu.“ Po chvilce přinesl plátno a začal malovat. Metodíkovi se splnil sen. Byl namalovaný, on i jeho přátelé. Po chvilce malíř domaloval a uchopil širokou bílou rostlinu. Uchopil Metodíka. Ten už se jen stihl otočit a zakřičet: ,,Sbohem a díky za všechno!“ Pak ještě viděli, jak ho zasazují do hlíny. Ostatní věděli, že tu bude šťastný. Otočili se a vydali se na cestu.
Na další zastávce bylo rušno. Posadili se před velkou bílou budovou. Byla to nemocnice. Právě v tu chvíli přijelo žluté vozidlo, které mělo modré blikačky a houkalo. Z budovy se vyřítilo několik lidí v bílém. Nebyli to však malíři, ale doktoři a zdravotní sestřičky. Mapatka se šla podívat blíže. Vždy chtěla léčit lidi. Jedna sestřička si jí všimla. Přiběhla k ní, vzala ji do ruky a odcházela pryč. Asi věděla, že je léčivá. Mapatka se ještě ohlédla, vděčně se pousmála a zamávala kamarádům na rozloučenou. Splnilo se jí přání, bude léčit lidi.
Rostliny už zbývaly jen tři. Muka byla ráda, že její dva přátelé našli to, co hledali. Ostatní pokračovali v cestě. Došli do města. Porozhlédli se a uviděli zahradu se spoustou květin. Metřesk byl v sedmém nebi. Okolo plotu šel zahradník. Rostliny zkameněly. Nikdo z lidí totiž nesměl vidět, že se hýbou. Muž v zelené zástěře a se slamákem na hlavě na ně pohlédl a usmál se: „Skoro všechny vás tady v botanické zahradě už máme, ale tohohle fešáka ještě ne!“ Vzal netřesk a odnesl ho. Ten se usmíval na celé kolo a mával, dokud to jen šlo. Byl moc šťastný. Už zbyly jen Muka a Mopi. Ti se vydali dál.
Došli do větší vesničky. Vyšla starší dáma a podívala se na ně. Rostliny zase zkameněly. Paní se ohnula a vzala do ruky kaktus. Řekla, že se tu bude hodit, ale juku tu nevyužijí. Muka své kamarádce naposledy zamávala a pokračovala dál v cestě. Už byla zase sama.
Došla někam, kde jí to bylo povědomé. Rozhlížela se a pak si vzpomněla. Je doma! Šla stále rychleji. Srdce jí tlouklo jako ještě nikdy. Docupitala před svou krychli. Z domu vyšel muž, co se mu vždy líbila, a hned ji poznal. Došel k ní. Usmál se na ni jako na starou známou. ,,Půjdeš za ostatními suchomilnými rostlinami,“ pronesl šťastně, vzal rostlinu a posadil ji na její místo. Muku velice zajímalo, kdo jsou suchomilné rostliny. Proto poprvé za svůj život promluvila s člověkem a zeptala se, co jí vrtala hlavou. Muž se usmál a vysvětlil, že je to třeba ona, hvozdík písečný český, netřesk střešní, opuncie mexická nebo třapatka nachová a že mají rády suchou půdu a že hodně vody jim může ublížit. Muka pomyslela na své přátele.
Čas plynul, její kořeny se opět zarostly víc a víc do hlíny. Jednoho dne vedle sebe cítila život. Vzpomněla si na svou babičku a na sebe, když se narodila. Bylo to stejné kouzlo. Až teď uznala, že prožila krásný život a bude o něm vyprávět malé juce, která vedle ní právě poprvé otevřela oči.

Aneta Orlová

 One step 2019