škola, která se nestydí za to, že bývá nazývána vesnickou

Víte že...

Odjakživa jsem byl nepřítelem marného naříkání a kvílení, přesvědčen jsa, že jenom pilná práce a snažení kupředu pomůže. (Karel Havlíček Borovský)

ZA KULTUROU DO SOBĚSLAVI

Ve středu 17. června jsme jeli vlakem na exkurzi do Soběslavi. Ráno jsme měli sraz v 7 hodin na vlakovém nádraží, takže jsme si museli trochu přivstat.
I když jsem řekl rodičům, aby mě vzbudili v půl sedmé, vzbudili mě až po našem srazu v deset minut po sedmé. Měl jsem tedy naspěch. Zašel pro mne Ondra Čech a ptal se mne, jestli jedu na výlet. Odpověděl jsem, že jedu. Když jsem si vyčistil zuby, obul se a oblékl si bundu, vypravili jsme se s Ondrou na nádraží. Tam už čekala celá třída nejen na vlak, ale i na mne. Nasedli jsme do vlaku a jeli do Tábora.

Tam jsme přesedli na vlak do Soběslavi, kde jsme nejdřív navštívili Rožmberský dům, kde byla přírodovědná expozice a příroda Madagaskaru. Poté naše cesta vedla do Smrčkova domu, kde byla národopisná expozice. Když jsme opustili muzeum, prohlédli jsme si kostel sv. Petra a Pavla a kostel sv. Víta. Zmoženi kulturou jsme si dali rozchod. Všichni se rozběhli do obchodů, cukráren, hračkářství a dalších vysavačů našich peněženek. Když už byl čas se sejít, seběhli jsme se všichni ke kašně sv. Floriána a šli jsme na vlak. Nasedli jsme a jeli do Tábora, tam jsme přesedli na vlak do Chotovin. Z nádraží jsme vyrazili pěšky na oběd a z oběda domů.

Jan Turek

Páťáci v Soběslavi