NEDEJTE SE!
- Podrobnosti
- Aktualizováno: 26. 12. 2013 10:30
- Zveřejněno: 29. 3. 2009 16:10
- Napsal Jiří Honza
Občas nás zasáhnou mediální bomby o školních masakrech a sebevraždách dětí. Pak hořekujeme nad tím, jak se na nás a naše děti řine násilí z počítačových a televizních obrazovek. Voláme po nápravě. Křičíme zakázat, zrušit, omezit! Nemůžeme před dětmi schovávat svět, který je přece takový, jací jsme my. Nesnažme se předělávat svět, zkusme měnit sami sebe a tím udělat ze světa lepší místo i pro děti našich dětí. Mnozí rodiče i učitelé volají po větší represi. Já si myslím, že rákoska vychovává spíše otroky, a ne sebevědomé a upřímné lidi. Pojďme to raději nejdřív zkusit s prevencí, a tím nemám na mysli tuny popsaného papíru o tom, jak jsme skvělí a co všechno děláme. Stůjme „našim“ dětem po boku a snažme se jim jít příkladem. Povídejme si s nimi o tom, co vidí a slyší, co je trápí i baví. Prožívejme dětství s nimi, jinak si svůj svět vytvoří bez nás.
Rozbíjejme tabu, která nám brání pojmenovat správně problémy, které musíme řešit. Šikana není ani sprosté slovo ani nadávka. Jde pouze o popis chování, které nepatří do demokratické školy a společnosti. Takového chování se však může dopouštět i učitel či dítě z „dobré“ rodiny. Zkušenosti dokonce říkají, že šikanujícím nebývá uhrovitý, obhroublý výrostek, ale úspěšný a oblíbený žák, který určuje módní trendy.
Můžeme „své“ děti „chránit“, dokud nám síly stačí, ale nemůžeme jim zakázat zápalky navždy. Hasme malé plamínky už v zárodku, než budeme jednou stát před peklem, které už nezdoláme. Vždyť i my budeme jednou staří, slabí a bezmocní. Nepřehlížejme takové chování se slovy, že „děti už jsou takové“. Děti by takové byly, kdyby žily v divočině, ale my určitě chceme, aby se úspěšně zařadily do lidské společnosti. Mnozí z nás šikanu zažili. Měli bychom tedy vědět, že někoho ten zážitek zocelí, druhého může zlomit. Špatné vzpomínky zůstávají všem po celý život. Neutíkejme z boje, ať už jsme rodiči dětí, kterým je ubližováno, či těch, které ubližují. Děláme to pro nás všechny, pro bezpečný svět. Dožadujme se svých práv, ale plňme také své povinnosti! Bezpečí našich dětí stojí za to.
Samotní rodiče mnoho nezmůžou, protože dnes s nimi tráví jejich děti mnohdy méně času než ve škole. Musíme děti naučit, jak se bránit a jak rozpoznat takové chování, aby se ho samy nedopouštěly. Když rodiče škola nevyslyší, či jsou oni hluší k volání školy, pak je na malér zaděláno. Můžeme hořekovat nad stavem společnosti a spílat vládě, že má jiné priority a školství přehlíží, ale to nic neřeší. Můžeme vyvíjet tlak na státní instituce například pomocí občanských sdružení, ale to je běh na dlouhou trať. Začněme u sebe a hned! Otevřme oči a nastražme uši. Rodina a škola je skvělé prostředí pro začátek. Možná uslyšíme trávu růst, ale pořád je to lepší, než nechat děti na holičkách.
Rozbíjejme tabu, která nám brání pojmenovat správně problémy, které musíme řešit. Šikana není ani sprosté slovo ani nadávka. Jde pouze o popis chování, které nepatří do demokratické školy a společnosti. Takového chování se však může dopouštět i učitel či dítě z „dobré“ rodiny. Zkušenosti dokonce říkají, že šikanujícím nebývá uhrovitý, obhroublý výrostek, ale úspěšný a oblíbený žák, který určuje módní trendy.
Můžeme „své“ děti „chránit“, dokud nám síly stačí, ale nemůžeme jim zakázat zápalky navždy. Hasme malé plamínky už v zárodku, než budeme jednou stát před peklem, které už nezdoláme. Vždyť i my budeme jednou staří, slabí a bezmocní. Nepřehlížejme takové chování se slovy, že „děti už jsou takové“. Děti by takové byly, kdyby žily v divočině, ale my určitě chceme, aby se úspěšně zařadily do lidské společnosti. Mnozí z nás šikanu zažili. Měli bychom tedy vědět, že někoho ten zážitek zocelí, druhého může zlomit. Špatné vzpomínky zůstávají všem po celý život. Neutíkejme z boje, ať už jsme rodiči dětí, kterým je ubližováno, či těch, které ubližují. Děláme to pro nás všechny, pro bezpečný svět. Dožadujme se svých práv, ale plňme také své povinnosti! Bezpečí našich dětí stojí za to.
Samotní rodiče mnoho nezmůžou, protože dnes s nimi tráví jejich děti mnohdy méně času než ve škole. Musíme děti naučit, jak se bránit a jak rozpoznat takové chování, aby se ho samy nedopouštěly. Když rodiče škola nevyslyší, či jsou oni hluší k volání školy, pak je na malér zaděláno. Můžeme hořekovat nad stavem společnosti a spílat vládě, že má jiné priority a školství přehlíží, ale to nic neřeší. Můžeme vyvíjet tlak na státní instituce například pomocí občanských sdružení, ale to je běh na dlouhou trať. Začněme u sebe a hned! Otevřme oči a nastražme uši. Rodina a škola je skvělé prostředí pro začátek. Možná uslyšíme trávu růst, ale pořád je to lepší, než nechat děti na holičkách.
